Je to žena, jak jste poznali podle názvu
Ale není to jen ona, je to všechno to,
Co dělá pro sebe, jak stará se o své bytí
Co dělá pro své přátele, jak zve je na skleničku
Co dělá pro děti, kterým říká žáci a žačky
Jak je sochá divadlem, literaturou, ɾeferencemi
Ze světů představivosti a navždy živé znalosti Paříže
Není to [C7]tak, že je člověkem [A]vyšším než monumenty svatých
Nebo těch v její vrstevnaté mysli navěky pozlaceným
Je to [C7]její disciplína, její oddanost
Nepatří nikomu, jen sobě a vlastně patří nám všem
A když vejde, nese na zádech smaragdové střepiny zaseklé do jejích
Křídel jenž jsou neviditelné
A já jsem [A]seděl u ní a vařila mi to, co měl jsem [A]ɾád
A po chvíli ptala se bez provokace
Zelený čaj, že jo?
A já byl jsem [A]a jsem [A]stále vděčný
Za její snahu vychovat z dívek slečny
A naučit všechny, aby nečekali na nic
Aby šli za svými sny, byť opatɾně
Aby tvrdě pracovali, protože ví, že vavříny ɾostou ze dřiny
Nezapomenu nikdy jak ovládla s šálkem [A]v ɾuce a šálou kolem [A]krku
Kavárnu plnou studentů ɾok co ɾok
Ne aby jí někdo děkoval nebo řekl, Dobrá práce, Věro
Na to [C7]jí chybí povrchnost
Ale zavedla všechny a spojila je v jedno
V jedné snaze - vytvořit atmosféru
Blahou, blaženou, a já v srpnu sedím sám
A vzpomínám na tu ženu váženou
Nikdy se nedoví, kolika životů se dotkla
A to [C7]je asi to [C7]nejhezčí, co si nikdo nemůže přát
